Příběhy

<p>Moje kamarádka Baruška je o něco starší než já, přesto si spolu dobře rozumíme… Známe se už odmalička a hrozně moc rády jsme spolu chodily k její babičce na polívčičky, protože nám moc chutnaly, a tak díky nim jsme ani doma nejedly.</p>

<p>Když jsme byly ještě úplně malé holky, nechápala jsem, proč Barča nemůže dobře chodit a běhat, a taky vůbec nerostla, tak jsem se zeptala mamky, protože jsem byla moc zvědavá, a mamka mi řekla, že je Baruška postižená a že za to nemůže. Moc dobře jsem nechápala, co je to POSTIŽENÍ, ale časem jsem si na její divnou chůzi zvykla. Chodily jsme si spolu hrát na písek a navzájem jsme si ničily bábovičky, moc jsme se tomu smály, protože nám to přišlo moc legrační. Když jsme trochu povyrostly, hrály jsme si už s panenkami, vyměňovaly si navzájem věcičky. Pak jsme se naučily hrát karty, ale já jsem vždycky podváděla, protože Bára byla lepší, ale ona to brala pokaždé s humorem.</p>

<p>Začaly jsme chodit do školy a já pro ni každé ráno chodila a pomáhala jsem jí „do kočáru“. To byl speciálně upravený vozík, ve kterém jsem ji vozila.

Cestou jsme si povídaly ty holčičí starosti, však víte, a ona byla vždycky milá a veselá, jen jednou zvážněla a zesmutněla, když mi povídala, že jí doktoři řekli, že bude žít jen do 20 let. Bylo mi jí moc líto a soucítila jsem s ní, ale naoko vesele jsem si ji dobírala.</p>

<p>Jednou jsme jeli se třídou na výlet, nesla jsem Báře tašku a do kopce ji tlačila silnější spolužačka. Když jsme byli úplně nahoře, najednou – nevím, jestli schválně, či nedopatřením – ji spolužačka pustila z toho kopce dolů. Úplně se mi zastavilo srdce, ale rychle jsme hodily všechno na zem a vrhly se za kočárem. Zastavil jsme ji s vypětím všech sil. Byla úplně v šoku. Pak tichým hlasem povídá tu nejkrásnější větu, co vám kdy může člověk říct: „ Děkuju vám za zachráněný život“, a u toho se rozbrečela. Bylo nám dobře u srdíčka a bulely jsme také.</p>

<p>Teď se Bára učí ve Speciální škole pro postižené v Janských Lázních, ale o víkendech nebo o prázdninách, když přijede, si vždycky říkáme, že budeme kamarádky navždy a nikdy nezapomeneme, co krásného i strašného jsme prožily.</p>