Příběhy

<p>Jmenuji se Michaela Pavlíčková a bydlím v Dolních Životicích, které leží asi 8 km od města Opavy. Je mi 14 let a chodím do 8. třídy ZŠ ve Slavkově a denně dojíždím autobusem. Mí rodiče jsou časově velice zaneprázdněni. Tatka vstává už v 1 hodinu ráno do práce a přijíždí v odpoledních hodinách domů. Vůbec nechápu, jak to může denně vydržet. Mamka pracuje s hendikepovanými lidmi, u kterých musí být celých dvanáct hodin. Ale proč vlastně píšu. Mám mladšího brášku, který se jmenuje Patrik a navštěvuje ZŠ v Dolních Životicích, chodí do 2. třídy a je fajn, že aspoň on dojíždět nemusí. Nad bráchou musí být ještě dohled při učení, protože se stále ještě se vším seznamuje a samostatné učení ještě nezvládá. Proto jsem to chtěla mým rodičům ulehčit v tom, že se budu s bráchou učit. Domluvili jsme se na určitý čas, který se snažíme dodržovat. Občas však brácha nechce a já se na něho zlobím. Zatím mají pouze dva předměty, na které se učí, matematiku a český jazyk. V matematice je šikovný, stačí, když mu úkol jenom zkontroluju. V českém jazyce je to horší, nerad procvičuje měkké i a tvrdé y. Se čtením má problémy, protože ho to nebaví a chce číst jenom to, co chce. Také začal chodit do anglického kroužku, ale protože rodiče anglicky neumí, snažím se mu pomoct. Někdy s ním musí dělat úkoly mamka sama až večer, kdy je Pata hodně unavený. Zatím mě to nijak neomezuje v mých zálibách, protože těch úkolů, kterých má, není tak moc a docela mu to jde. Mám brášku moc ráda, hodně si spolu rozumíme a občas mi ho kámošky i závidí, jak je fajn. Mamka s tatkou jsou moc rádi, že jim můžu aspoň nějak pomoct.</p>