Příběhy

<p>Začalo to vlastně úplně nevinně. Jednou, asi ve třetí třídě, jsme měli přednášku o životním prostředí – jak je důležité třídit odpad kvůli ovzduší a podobně, a tak jsem se doma mamky zeptala, jestli my ten odpad třídíme. Odpověď zněla sice „ne“, jenže hned za ní se ozvalo: „Ale začneme.“ Od té doby jsme měli zvlášť dvě krabice. Jednu na papír a druhou na plasty. Skleněné lahve patřily do igelitky za odpadkovým košem. Ze začátku mě třídění docela bavilo, ale později už opravdu ne. Několikrát jsem navrhovala, ať toho necháme, že jedna rodina naše ovzduší nezachrání, ale pravda je, že kdyby si tohle řekl každý, tak bychom se brzy utopili v odpadcích z přeplněných smetišť. Proto doma odpad třídíme pořád dál, a kdo s tím ještě nezačal, měl by to rychle napravit. Tohle je sice opravdu malý dobrý skutek, ale může hodně ovlivnit.</p>