Příběhy

<p>Jednou na podzim jsme se vraceli s mamkou z nákupu. U nás v ulici se opravovala cesta a na kraji u lesa stál bagr. Najednou jsme uslyšeli slabé zakňourání, a když jsme přišli blíž, tak už jsme slyšeli slabé mňoukání. Ve lžíci bagru bylo maličké strakaté a hodně umolousané koťátko.</p>

<p>Třáslo se zimou, a tak jsme ho vzali k nám na terásku a dali mu najíst. Večer už bylo opravdu chladno, a tak mu taťka vyrobil bydlení ze starší krabice, do které udělal stěny a podlahu z polystyrénu, aby tam bylo teploučko. Několik hodin jsme se v okolí snažili najít majitele, ale marně. Zrovna tak špatně jsme dopadli i další dny. Kotě si u nás zatím zvyklo. Hráli jsme si s ním a vypadalo spokojeně. Ale nechat si ho jsme ze zdravotních důvodů nemohli, máme totiž na zvířecí srst alergii.</p>

<p>A tak jsme začali hledat někoho, kdo by se koťátka ujal. Za čas k nám přijel soused malíř a hned se ptal, jestli to kotě, kterému jsme začali říkat Hopík, nedáme jeho kamarádce. Prý se jí před časem ztratil černý kocourek a moc by nějakou kočku chtěla. A tak se nám případ se ztraceným kotětem podařilo úspěšně vyřešit. Další den kotě putovalo do Mladých Buků i s domečkem, miskou a oblíbenou hračkou hopíkem.</p>

<p>Jak se nám přece jen později podařilo zjistit, patřilo koťátko jedněm lidem z našeho města, ale oni se ho před zimou zbavili tak, že ho odnesli do popelnice. Jak se Hopík dostal ven, to je nám záhadou, ale dodnes si říkám, jak je to možné, že dospělí umějí být takhle necitelní.</p>