Příběhy

<p>Jednou, když jsem se nudil, šel jsem ven a jen tak jsem se bezcílně toulal a kopal do kamínků. Jeden kamínek zaletěl do křoví a já zaslechl bolestné naříkání. Zvědavě jsem se šel podívat. Odhrnu větev a nic tak zuboženého jsem nikdy neviděl – špinavá ucouraná srst, hnisavé oči, ale to nejhorší byla vychrtlost. Kosti bych na tom zvířeti mohl spočítat. Hned zase zavřelo oči, položilo hlavu na zem a vypadalo to, že spí a nebo hůř. Byl to hodně malý pejsek, štěňátko, a mně ho přišlo velmi líto.</p>

<p>Vzal jsem ho a skoro nic nevážil, měl stále zavřené oči, ale jeho jazýček mi jemně olízl ruku a já se v tu chvíli rozhodl. Šel jsem domů a ukázal ho mamince. Ta jen smutně vzdychla a povídá, že pojedeme k veterináři. Čekali jsme asi hodinu v čekárně, a když jsme přišli na řadu, doktor si ho vzal do obou rukou a dlouho se díval. Pak ho prohlédl a řekl, že mu je líto, ale že je na tom štěně tak, že ho musí utratit.</p>

<p>Mně bylo toho pejska líto tak, že jsem se skoro rozbrečel, ale pak jsem si vzpomněl na ten jazýček a líznutí mi v tu chvíli připadalo jako prosba o pomoc. Najednou se ve mně vzal obrovský vztek a všechno to ve mně řvalo. Já to dokážu, pomůžu mu, věřte mi, přemlouval jsem je.</p>

<p>Pokrčili rameny, ale já od té doby krmil na lžičce, kapal masovou šťávu, mixoval maso, dával léky, vymýval oči a pořád se mazlil. Pejsek hodně spal, na jídlo jsem ho budil a vyměňoval pod ním hadry, aby byl v suchu. Ještě teď je slabý a opelichaný, ale já už vím, že jsem to dokázal.</p>