Příběhy

<p>Bylo to tak asi před třemi lety, když jsem šla na procházku do parku a ejhle – přede mnou malinkaté koťátko. Nedalo mě to a přes všechnu obavu, co tomu řekne taťka, jsem si to vyděšené a třesoucí mládě vzala domů.</p>

<p>Táta hrozně vyváděl, ale přesto si to kotě Matýska oblíbil a ten, jako by to věděl, si ho přímo předcházel, olizoval mu ruku, hřál mu bačkory a lumpačil, až se táta smál. Na koťátko jsme si začali hodně zvykat. Ale naše sousedka, hrozně moc hodná paní, chybou řidiče přišla o svou kočku a hned jestli bychom jí Matýska nepřenechali. První moje myšlenka byla jasná, Matýska nikdy, ale přišel na řadu rozum, je tak sama, muž ji zemřel nedávno, děti nemá a kočička – ta je už v kočičím nebi. Začaly hlodat naléhavé myšlenky, ale srdce svádělo bitvu. Bylo to to další nejtěžší v mém dosavadním životě, přišla jsem o mamku, teď o Matýska? Ale je to pro dobrou věc.</p>

<p>Hned druhý den jsem koťátko i s jeho miskou a pelíškem přes veliké protesty taťky, který si mrně velmi oblíbil, v náručí přinesla k naší sousedce. Ta jen vykulila oči a kdybyste viděli, jak se jí najednou rozzářily, cítila jsem se jako v růžových oblacích a pochopila jsem, že štěstí druhých dokáže pohladit i nás.</p>

<p>Naše paní sousedka tedy už není sama, ale my jsme o Matýska, představte si, nepřišli, on totiž chodí přes okno i k nám. A já mám najednou prima pocit, že jsem potěšila srdce staré paní, když jsem se dobrovolně vzdala Matýska, ale on že se ten důvod uvědomuje a zůstal nám v kotěcím srdíčku věrný.</p>