Příběhy

<p>Měla jsem prababičku, které bylo 79 let. Zemřela před rokem. Ale předtím byla velmi nemocná. Měla nemocné nohy a zapomínala. Byla ovšem moc hodná a byla s ní sranda. Bydlela v malém domečku v nejmenovaném městě. Bydlela tam sama jen se svým zrzavým kocourem. Když ještě byla zdravá, tak za námi často jezdila a chodila s námi na procházky. Byla menšího vzrůstu, měla krátké šedivé vlasy a svraštělou kůži na rukách. V obličeji byla milá a když mohla pro někoho něco udělat, tak to vždy udělala ráda a s láskou.</p>

<p>Ale i tehdy už chodila o berlích. Kulhala na jednu nohu, přesto nechtěla, aby jí někdo pomáhal. Ovšem po čase se jí nohy začaly zhoršovat. Už kulhala na obě nohy a většinu času trávila doma v křesle nebo v posteli. Už si ani nevařila, a tak jsme jí museli nosit jídlo ze školní jídelny anebo vařit. Prababička si sice naše vařené jídlo moc pochvalovala, ale pořád jsme tam být nemohli. Teta jí sekala trávu na zahradě, babička chodila na nákup, mamka se jí starala o kytičky a já jsem jí chodila pro obědy. A zbytek rodiny a ní chodil na krátké procházky do parku, který měla za barákem. Opravovali jí střechu, když do ní zatékalo. Uklízeli jsme jí byt, umývali okna a podobné domácí práce. Prababička se ke všemu aktivně připojovala, ale nevydržela dlouho stát na nohou.</p>

<p>Vozili jsme ji na kontroly do nemocnice, až tam jednou zůstala. Nechali si ji tam. Mně nikdy nikdo neřekl proč. V nemocnici byla asi 14 dní. Chodili jsme ji navštěvovat a ta si pořád stěžovala, že chce domů, že jí nechutná jídlo. Ale pokaždé se jí rozzářil úsměv, když někdo vešel do jejího pokoje. Smála se skoro pořád, protože tam pořád někdo byl. (Máme velkou rodinu.) Když ji z nemocnice pustili, tak docela chodila. Musela se sice opírat o berle, ale chodila a nikdo ji nemusel podpírat.</p>

<p>Byla zase jako dřív, pořád se usmívala, chodila s námi na procházky. Ale jednou se jí udělalo špatně a odvezli ji do nemocnice. Byla tam dlouho, často jsme za ní chodili, ale moc nás nevnímala. V nemocnici měla být ještě dlouho, ale teta, její dcera, si ji vzala do domácí péče. Teta nechodila do práce, měla doma dvě snachy. Vedle nich bydlela tetina sestra, moje babička, a tak se o ni všichni starali. Babička už jen ležela v pokoji a spala. Málokdy se s něčí pomocí dobelhala do obýváku, kde si zase lehla nebo sedla do křesla a dívala se na televizi. Po čase už nechodila do obýváku a televize se jí nosila do pokoje.</p>

<p>Naši k ní přestali chodit. Chodili k ní, ale ne tak často jako předtím. Když k ní někdo přišel, nepamatovala si, kdo to je, pravnoučata si pletla. Já jsem u ní často sedávala a povídala jsem si s ní. Byla ráda a mívala jsem pocit, že ji to uklidňuje. Ale pokaždé, když jsem k ní přišla, tak si mě nepamatovala. Bylo mi to trochu líto, protože jsem u ní bývala hodně často.</p>

<p>Jednou o prázdninách jsem byla doma a zazvonil nám telefon. Byla to babička. Smutným hlasem nám oznámila, že prababička dostala infarkt. Bylo mi to líto. Měla jsem prababičku moc ráda. Byla hodná. A poslední dny jsem ji vídávala často. Všichni jsme ji měli moc rádi!</p>