Příběhy

<p>Na začátek bych asi řekla, že tento čin se může zdát jako samozřejmost nebo dokonce povinnost. I přesto si zaslouží jistý obdiv.</p>

<p>Moje kamarádka Zlatuše měla skvělou babičku. Vždy si o prázdninách vzala všechny své vnučky k sobě, vymýšlela pro ně každý den nějaký program, velice dobře se o ně starala a nikdy se nestalo, že by jí došly síly nebo na ní byla znát snad jen známka únavy. O to víc mě překvapilo zjištění, že babička Zlatky je v nemocnici. Prý má nějaké problémy se zády, a tak jde na operaci s páteří. Jednalo se o naprosto běžný zákrok, proto dopředu nikoho nenapadlo, jaké komplikace nastanou.</p>

<p>Nejdříve pořád operaci odkládali, že neodpovídá její zdravotní stav, potom zase říkali, že operace stejně nepomůže. Po několika měsících oznámili, že má rakovinu, že příčina bolestí páteře je způsobena tlakem nádoru. Později byla rodina seznámena s tím, že Zlatčina babička má odvápnění kostí, které se neustále zhoršuje, a v jejím věku už není možné zvýšit hladinu vápníku v těle. Bylo jasné, že už se z toho nedostane a bude jen otázkou času, kdy „trápení” skončí...</p>

<p>Obě dcery, Zlatčina mamka i teta, ale věřily, že přijde zázrak a jejich matka bude aspoň na vozíku. Její stav se ale rychle zhoršoval a během několika týdnů se nemohla vůbec hýbat, protože kosti v těle měla úplně roztroušené. Po nějakém čase se rodina rozhodla, že si babičku vezme domů. V nemocnici stejně byli každý den i noc, a personál jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost a nedělal nic, jen tvrdil, že „už to nemá cenu”. Bydlela doma u svého manžela, ale pořád tam museli být minimálně dva dospělí. Jak ve dne, aby ji uvařili, uklidili, tak přes noc, aby pomohli s koupáním, přebalováním a otáčením ze strany na stranu. Nejčastěji se tam střídali obě dcery a zeťové, ale častokrát tam bývala i Zlatka.</p>

<p>Patří jí můj obdiv! Každý den dojížděla z Milostovic do Podhradí na školu, kde chodila navíc první rok, takže to pro ni bylo všechno těžké. Jako patnáctiletá holka by si určitě představovala jiný život, než trávit dny u babičky, krmit ji, přebalovat, utěšovat. Nejen, že nechodila nikam ven se spolužáky nebo se bavit, ale neměla čas dokonce ani na učení a přípravu do školy. Když na ni přišla řada, celou noc nespala a hlídala svou milovanou babičku. Nikdy si ale nestěžovala a ráda pomáhala, když bylo potřeba. I přes velkou snahu a precizní péči celé rodiny jejich babička nedávno zemřela.</p>

<p>Bylo to těžké, nejen pro Zlatku a ostatní vnučky, ale i pro dcery, manžela a vůbec všechny, kteří ji znali. Já jsem se se Zlatkou osobně dlouho neviděla. Komunikujeme spolu pomocí dopisů. Naprosto klasických dopisů!!! Akorát je neposíláme poštou, ale přes Zlatčinu tetu z Dolních Životic. Paradoxně to mé, dnes už šestnáctileté kamarádce něco dalo. Zlatka už v našich dopisech neřeší všelijaké „ztřeštěnosti” jako dřív, kluky nebo naše společné prázdniny ve stanu. Zatímco ostatní holky jejího věku prožívají zatím pubertu, ona dávno dospěla. Je vidět, že se jí událost s babičkou citelně dotkla a uvědomila si cenu rodiny i života. Adéla Švanová</p>