Příběhy

<p>Miliony lidí by rády někomu pomohly. Také jsem vždy chtěla někomu pomoci. Pomoc nemusí vycházet z velkých činů, obvykle to jsou pouhé maličkosti. Základem toho, abychom dokázali pomáhat, je láska. To znamená umět dát sám sebe, svůj čas, prostředky a také své úlohy, a když to využijeme, přinese to povzbudivé výsledky. Přesto je pořád mnoho lidí, kteří se zajímají jen o své problémy a ztrácí zájem a vnímavost vůči problémům druhých. Pomáhat se dá jakkoliv, ať už třeba jen milým slovem nebo všímavostí.</p>

<p>Ráda bych se ale zmínila i o tom, jak a kdy jsem pomáhala a pomáhám já.</p>

<p>Už dlouho se známe s jednou rodinou. Mají dvě dcery, Veroniku a Sáru. Obě dívky jsou postižené. Postupně jim ochabuje svalstvo. Dřív jsme já a moje sestra jezdily s holkami pomáhat. Byl problém někam jít, protože Verča se Sárkou jsou na vozíčku, tak jsme je vždy vozily v parku a také jsme si s nimi hodně hrály a povídaly. Občas jsme zůstaly na víkend a pomohly s běžnými věcmi, aby si mohli teta a strýc odpočinout. Verča i Sára jsou čím dál hůř ovladatelné. Dospívají a tím slábnou. Sice je pořád navštěvujeme a bereme je na procházku, ale už je nehlídáme. Nezvládly bychom to.</p>

<p>Tato zkušenost mě velmi poznamenala, a proto jsem chtěla někomu jakkoli pomáhat.</p>

<p>Asi před dvěma lety jsem se začala učit znakový jazyk. Pravidelně jsem chodila k učitelce znakového jazyka, ale věděla jsem, že to je málo a že se toho moc tak nenaučím. Je pravda, že ještě teď si nemyslím, že bych byla ve znakovce stoprocentní, ale dělám pokroky. Není pro mě problém zapamatovat si znaky, ale spíše je použít do zkrácených vět. Protože jeden znak má více významů.</p>

<p>A tak jsem začala jezdit na přednášky a sjezdy neslyšících do Olomouce. Ze začátku pro mě bylo těžké povídat si s nimi, ale tito lidé jsou velmi milí a přátelští. A hlavně obdivuji jejich trpělivost se mnou. Nechodí tam jen neslyšící, ale i slyšící (lidé, kteří se učí nebo už umí znakovat). Na těchto přednáškách jsem se dozvěděla, že se neslyšící také vyhledávají. Dělá se to proto, aby se jim pomohlo a nabídla se jim společnost a pozvalo je na přednášku do Olomouce.</p>

<p>Já jsem našla dvě rodiny. Jedna bydlí v Hranicích. Ze začátku to bylo těžké, protože mi vůbec nedůvěřovali. Známe se asi půl roku a už si na mě zvykli a rádi si se mnou i popovídají. Mají malou holčičku, která se jmenuje Anička. Jako jediná z rodiny je slyšící, a tak je moc ráda, když si se mnou může popovídat jinak než ve znacích. Vždy mi vypráví, co je nového, a ukazuje mi své hračky.</p>

<p>Jsem moc ráda, že se tomu věnuji, a mým cílem je, abych na těchto přednáškách a sjezdech mohla také jednou znakovat. Vím, že pomáhat se dá jakkoli, a o to se snažím. Chci pomáhat těm, co to potřebují.</p>

<p>Proto nesmíme být lhostejní a myslet jen na sebe. Můžeme mít velké problémy, ale uvědomme si, že na zemi je mnoho lidí, kteří jsou na tom hůř a potřebují a oceňují naši, i když třeba jen sebemenší, pomoc.</p>