Příběhy

<p>

Bylo to asi před dvěma lety, když jsem začala chodit do jezdeckého oddílu v Chomutově. Vydržela jsem tam ale asi jen půl roku, protože mě vyhodili kvůli tomu, že jsem pomohla jednomu koni. Byla to kobylka jmenovala se Enye. Srst měla hnědou, hřívu a ocas o trochu tmavší. Chtěli z ní vycvičit závodního koně. Dokud ji nezačali mlátit, byla nejlepším koněm pod sluncem. Neváhali uhodit ji vším. Dřevem, železem, bičem, ale i řetězem. Po celém těle měla šrámy. Když jsem s ní jednou jela ven na projížďku, shodila mě, protože kvůli špatnému zacházení měla i rozseklou nohu. Chtělo se mi brečet. Cítila jsem se hrozně, když jsem viděla toho bezmocného koně, jak tam leží v bolestech. Sebrala jsem všechnu sílu, kopyto omotala svou košilí a zavolala pomoc. Když konečně přijela, odvezli koně k veterináři a pak do stáje boxu. Celou noc jsem u něho probděla a čekala, až se probere. A opravdu, stal se zázrak. Enye se probrala a postavila se na nohy. V tu chvíli jsem byla moc šťastná.

</p>

<p>

Kobylka se pomalu uzdravovala a ti, co ji týrali, si svou krutost pěkně odpykali dvěma měsíci vězení a pokutou. Teď je Enye na jednom statku a má se dobře. Doufám, že si na mě občas vzpomene, protože já na ni určitě nezapomenu.

</p>