Příběhy

<p>

Minulý rok v létě se k nám na zahradu nastěhovala rodina kominíčků. Samička si udělala hnízdo v díře v zídce, kam snesla pět vajíček. Neustále jsme ji pozorovali, jak dlouho bude sedět, než se mláďata vylíhnou. Byla krásná, dokonce si zvykla na naši přítomnost. Koukala se na nás z hnízda a poslouchala, kdy přiletí jejich maminka s potravou.

</p>

<p>

Jednoho dne se však samička nevrátila. Čekali jsme skoro celý týden, ale marně. "Nejspíš ji ulovil nějaký dravec nebo kočka," pronesla ustrašeně teta. Mláďata byla slabá a hladová. Volali jsme do stanice Mladých ochránců v Opavě. Tam nám však řekli, že tak malá ptáčata nelze zachránit. Bylo nám miminek líto, a tak jsme to vzali do vlastních rukou. Rozhodli jsme se ptáčky zachránit.

</p>

<p>

Teta Alena donesla ptačí klec, kam jsme je přestěhovali i s rodným hnízdem. Na zahradě jsme jim chytali malé luční koníky, housenky a mouchy. Ve zverimexu jsme jim kupovali moučné červy. Vzali jsme si malou pinzetu a po jednom jsme je krmili. Jedno mládě nám však zahynulo, protože bylo nejmenší a také nejslabší. Vůbec nechtělo jíst ani pít. Ostatní ptáčata byla při chuti a rostla před očima. O čtrnácti dnech se kominíčci pokoušeli o první let. Odnesli jsme je na zahradu, aby měli pocit svobody a nezvykli si na nás. Bohužel jednoho chytil sousedův pes, proto to chudák nepřežil.Takže jsme zachránili pouze tři. Do konce léta se zdržovali na zahradě. Na podzim pak, stejně ostatní stěhovaví ptáci, odletěli do teplých krajin.

</p>

<p>

Nemohli jsme se dočkat, až přijde další léto. Byli jsme zvědaví, jestli se k nám znovu vrátí. Po nějaké době jsme je zahlédli na jednom ze stromů, které máme na zahradě. Měl jsem velkou radost, že se k nám na zahradu vrátili jako domů. Sice nevím, kde hnízdili, ale byli u nás celé léto. Pro mě však zůstaly jenom vzpomínky na ty malé opeřené ptáčky a pocit štěstí, že se nám je podařilo zachránit.

</p>