Příběhy

Když píšu tenhle příběh, tak zrovna ležím na oddělení JIP 11 v Brně, v Dětské nemocnici, nemůžu moc psát, tak mi s psaním pomáhá maminka. Přišla za námi moc hodná paní učitelka Jana Čalkovská, a začala nám vyprávět o Dětském činu roku a mě napadlo, že bych mohl napsat o mém dědečkovi,který mi moc chybí.

Začátkem ledna 2019 nám dědečka vrátili z nemocnice domů a říkali, že mu už nezbývá moc času. Byl moc nemocný. Vím od mamink,y že si dědeček přál své poslední dny strávit doma a tak jsme mu to splnili.

S maminkou jsme mu připravili pokoj tak, aby mu tam bylo hezky a cítil se dobře. Namaloval jsem obrázky a nalepil je dědečkovi na zeď k posteli. Dědečka nám dovezla domů sanitka, už nemohl moc chodit. Musela mu pomáhat maminka, nechodil ani na záchod, musel mít pleny. Pár dní s námi normálně mluvil, byl jsem u něj v pokoji klidně i celý den. Povídali jsme si, říkal jsem mu, že se určitě vyléčí a zase spolu budeme hrát Člověče nezlob se, jako dřív. Snažil jsem se, aby se cítil dobře a měl úsměv na tváři. Já moc dobře věděl, co se děje, maminka s babičkou mi to vše řekli a já byl za to rád. Věděl jsem i to, že se dědeček už neuzdraví, ale já pořád doufal(i s maminkou), že se stane zázrak. I když mi v té době bylo teprve 7 let, ale věděl jsem moc dobře, co se děje a všemu jsem rozuměl. Byly dny, kdy s dědečkem to bylo super, ale pak přišly dny, kdy dědeček už s námi nemluvil, nepoznával nás a bylo vše horší a horší. Tak se maminka rozhodla, že sami to už nezvládneme, i když jsem jí se vším pomáhal i já. Nosil jsem dědečkovi jídlo a pití, dával mu léky, povídal si s ním, hladil ho. Museli jsme poprosit domácí hospic v Třebíči, aby nám s dědečkem pomáhali. Chodili k nám sestřičky, které zkoušely dědečka rozchodit. Ale už nechtěl. Jednou jsem s ním seděl v pokoji, i s maminkou, a dědeček nám řekl, že už chce odejít, že už se nechce trápit. Já i maminka jsme se rozplakali. Na druhou stranu mi maminka říkala, ať se dědečkovi nedivím, že ho vše bolí a že cítí, že v nebíčku mu bude líp. Takhle šly dny pořád dokola, až když přišel den 29.1. 2019. Přijel k nám pan doktor z Hospicu a řekl nám, že dědečkovi zbývá pár dní, možná i pár hodin. Nechtěl jsem tomu věřit, že by nás tak rychle opustil, i když jsem to věděl, že ten den přijde. A tak jsem pořád chodil za maminkou a ptal se jí, jestli nepotřebuje pomoc. Celý den jsem ji pomáhal, ať s dědečkem nebo jsem byl se svojí mladší sestřičkou Vanesskou, když maminka byla u dědečka. V ten den odpoledne dostal dědeček epilepticky záchvat a zůstal už jen ležet. Přijeli zase sestřičky a začaly mu dávat injekce. Pohled na injekce mi nevadil, protože i já sám jsem hodně nemocný a tak vím, jaké to je. A tak jsem byl u toho, když dědečkovi dávali Morfium na bolest. Bylo mi ho moc líto. Ale chtěl jsem u něj být. Pak přišla sestřička za maminkou a říká, jestli by mohli dědečkovi k nám domů zavolat pana faráře na poslední pomazání, maminka neváhala a souhlasila. Nevěděl jsem, co to znamená, až pak jsem pochopil, že pan farář se šel za dědečka modlit, aby mu bylo dobře. Pan farář udělal dědečkovi na čelo křížek, přišel za mnou a křížek mi udělal taky a řekl mi, že jsem moc statečný kluk, když takhle pomáhám s dědečkem mamince a ať se o dědečka nebojím, že mu v nebíčku bude dobře a že to bude můj anděl strážný. 30.1 dopoledne nám dědeček doma umřel, maminka byla u něj v pokoji do poslední sekundy. Já pak běžel za maminkou, obejmul ji a řekl jí, že dědeček se má už dobře, že ho nic neboli a kouká na nás z nebíčka. Vím, že jsem v té době byl teprve sedmiletý kluk, ale snažil jsem se dědečkovi pomáhat, aby se cítil dobře a věřím, že se dobře cítil.

Nikdy na dědečka nezapomenu, rád se koukám na fotky, kde jsem s dědečkem a usmívá se a já se usmívám taky.

Dědečku, mám Tě moc rád a nikdy na Tebe nezapomenu!