Příběhy

Ahoj, jmenuji se Zuzana Krajčíková a chodím na lekce baletu do Základní umělecké školy Edvarda Runda v Ostravě. Do kroužku chodím velmi ráda od svých čtyř let. Máme moc hodnou, trpělivou a aktivní paní učitelku, se kterou se zapojujeme do mnoha soutěží, přehlídek a vystupujeme na různých akcích, jezdíme na soustředění a na workshopy do zahraničí. Jak vidíte, program máme velmi nabitý, ale i přesto se v našem celoročním programu vždy najde místečko na jedno až dvě vystoupení pro lidi, kteří např. nemají to štěstí a nemůžou chodit, natož tančit jako my. Naše vystoupení pro nemocné se většinou odehrávají v lázních Klimkovice. Když jsme přijeli do těchto lázní vystupovat poprvé, tak jsme se přímo polekali jeviště. Bylo až moc úzké, krátké a docela kluzké. Potom přišlo na samotné vystoupení. Hudba hrála potichu a došlo i na pár chybiček v taneční choreografii. V té chvíli jsem si myslela, že to bylo jedno z mých nejhorších vystoupení. Náhle jsem se ale podívala do hlediště. Uvědomila jsem si, že nejde o to, jestli jsem to zatančila dobře, nebo ne, ale o to, že jsem potěšila a pobavila diváky. Diváky, kteří mají nějaký problém. Vždy doufám, že třeba i na malou chvíli na něj zapomenou a ponoří se do děje tance. Občas když vidíme v jevišti děti, které by mohly tančit, navrhneme jim, aby šly po vystoupení s námi na pódium. Když souhlasí, učíme je některé z tanečních kroků. Občas je docela těžké jim taneční prvky vysvětlit, ale je to pro všechny zábava. Je vždy vidět, jak se děti moc snaží, a i když jim to zrovna nejde, tak je pochválíme. Tato vystoupení si vždy moc užívám a pokaždé si připomenu, jaké mám štěstí, že mohu stát na vlastních nohou a tančit.