Příběhy

Byla jsem tehdy v první třídě, když jsem se rozhodla, že pojedu na skautský tábor. Popadla jsem tedy kufr, nastoupila do autobusua zamávala rodičům. Když jsme konečně vystoupili z autobusu na čerstvý vzduch, ocitli jsme se na půvabném tábořišti mezi kopci a potokem. Kromě obvyklého kruhu stanů stálo na louce ještě tee-pee, volejbalové hřistě a samozřejmě jídelna s umývárkou. Je tedy pochopitelné, že se za umývárkou nacházela takzvaná „vsakovačka“ (díra v zemi, do které teče použitá voda). A tam to všechno začalo...

Jednoho krásného letního dne jsem ve „vsakovačce“ saptřila malou roztomilou žabku, jak plave ze všech sil, ale nemohla se dostat nahoru. Už jí docházely síly a bylo třeba okamžitě něco udělat! Jenže hladina vody byla příliš hluboko, než abych na žabku dosáhla rukou. Tak jsem co nejrychleji popadla plochý klacek, nabrala na něj žabku a odnesla ji k potoku. Jenže tím to nekončilo.

Mnoho dalších žabiček spadlo do „vsakovačky“ a nemohlo ven. Proto jsem tímto způsobem několikrát denně žabky zachraňovala. Někdy mi pomáhala i kamarádka. Nebylo to však úplně jednoduché. Naše hlavní vedoucí se na mě často zamračila, když jsem jí vysvětlovala, že musím opět odnést žabky k potoku, aby byly v bezpečí a už se nevracela ke „vsakovačce“.

Skončilo to až poslední den, kdy byl zbourán náš tábor a „vsakovačka“ zaházená hlínou. Zřejmě díky této příhodě jsem dostala přezdívku žabka.