Příběhy

<p>Mám starší sestru, se kterou jsem byla jednoho dne venku na procházce. Už si nepamatuji, kolik nám bylo. Ale vím, že byla zima. Velká zima. Procházely jsme se venku a mne napadlo, že se půjdeme projít k rybníku a koukneme se, jestli už je zamrzlý. Byl. Netroufly jsme si ale na něj stoupnout, a tak jsme se dohodly, že půjdeme opačnou stranou domů. Nespěchaly jsme, a tak jsem blbly. Honily jsme se, křičely a strašně jsme se smály. Pak, už ani nevím proč, mne sestra naštvala. Obrátila jsem se na ledové plošině, kde jsme stály, že už půjdu domů. Ale nechtěla jsem ji tam nechat samotnou. Tak jsem se schovala, aby mě nenašla, a čekala jsem, až půjde kolem. Jenže ona nešla. Pořád nešla. Začalo to být velmi divné. Navíc mi začala být zima a už se začalo stmívat. Za tím stromem jsem byla asi tak pět minut. Ale připadalo mi to jako celá věčnost. Když jsem došla zpátky na to místo, kde jsme se se sestrou odloučily, nikde jsem ji nenašla. Nebyla ani nikde poblíž. Křičela jsem na ni. Napadlo mě, že je na mne naštvaná, a tak mi neodpovídá. Jenže jsem měla velmi divný pocit. Mrazení v zádech a pořád mne něco nutilo kleknout si a šťouchat do sněhu, který byl napadaný na tlusté vrstvě ledu. A to, co se poté stalo, mne ještě hodně dlouho budilo ze snů… Pod ledem, který jsem jen tak letmo odhrnovala, jsem zahlédla něco divného. Zpočátku jsem si myslela, že je to jen zaschlá větev, jenže má intuice mne nezklamala. Pod ledem byla moje sestra, která už skoro nedýchala. V té chvíli, ani nevím, jak jsem to udělala, jsem skočila k díře v ledu, kterou tam nejspíše vyhloubali porybní, a začala jsem zuřivě mávat už na kost promrzlými prsty. Jenže nic. Tak jsem se na led položila a do díry, kterou nejspíše sestra spadla do vody, jsem strčila celé ruce až skoro po ramena. Jednala jsem bez rozmýšlení. Na to nebyl čas. Hrálo se tu o minuty. Nemohla jsem ji ale chytit. Začala jsem panikařit. Udělala jsem ještě jednu díru kousek vedle u břehu. A tam jsem už moji sestru chytila pevně za ruce a táhla jsem ji ven. Na to, že byla mokrá, se mi v tu chvíli nezdála těžká. Vytáhla jsem ji na břeh a objala. Dýchala. To bylo jediné, co mne v té chvíli zajímalo. Celá tato ,,akce“ trvala asi tak minutu. Když jsem podchlazenou sestru dovlekla domů, měla stále zavřené oči a skoro je neotevřela. Měla jsem strašný strach, jestli žije, dýchá. Nikdo si nedokáže představit, jaký jsem o ni měla strach. Byla asi týden v nemocnici. Byla podchlazená. Takové prázdno jsem nezažila. Není to, jako když odjede na tábor. Vy víte, že se zase vrátí. Ale já nevěděla vůbec nic. Nakonec se uzdravila. Byla jsem ráda, že jsem tam byla. A donekonečna si vyčítám ,,proč já tam s ní nebyla, když padala pod led?” Jenže, co by se stalo, kdybych šla domů? Nad tím radši nechci ani přemýšlet. Jsem velmi ráda, že je tu stále se mnou. Od této nehody uplynulo už sedm let.</p>