Příběhy

<p>Často se starám o mladšího brášku. On se taky někdy splete a řekne mi mámo nebo táto a ne Slávku, jak se jmenuju. Nejdřív mě to rozčilovalo, ale pak jsem si pomyslel, že to neva, klidně budu táta-máma, protože i mně rodiče občas chybí, a to už jsem sekundán.</p>

<p>Oni podnikají a nemají čas. To je dneska normální. Máme sice dům, auto a jezdíme na dovolenou, ale nemáme doma rodiče. Péťa je prvňák a zápasí se psaním. Mně se zdá, že já jsem byl v první třídě lepší. Třeba mu nešlo vůbec napsat velké psací G. Zachoval jsem klidnou hlavu jako J. A. Komenský a trénoval jsem ho s ním. V parku jsme si klacíkem vyryli do písku dlouhou linku, G jsem mu nadepsal na začátek linky jako paní učitelka a on zkoušel a zkoušel a já mu pak prstem nad ta povedená písmenka udělal hvězdičku za odměnu. To se mu líbilo a popsal ještě dvě dlouhé linky plné G. Docela nás to bavilo.</p>

<p>Když to měl natrénované, tak už mu to šlo líp i doma na papír, ale zas už byl líný a moc ho psaní nebavilo - asi si myslel, že už je mistr světa v G, ale to nebyl. Proto jsem mu slíbil, že si budeme večer číst jeho oblíbenou Astrid Lindgrenovou: Děti z Bullerbynu, když ještě chvíli zabere.</p>

<p>Nakonec se mu domácí úkol docela povedl, a tak jsem mu řekl, že je šikovný, protože vím, že každý je rád chválen - i já.</p>