Příběhy

<p>Mám jednu kamarádku, která bohužel v nízkém věku oslepla. V současné době jí je 16 let a je s tím již téměř smířená, ale přesto mi stále závidí, že vidím ty krásy světa. Její jméno je Lucie.</p>

<p>Lucka je strašně fajn a mám ji moc ráda. Snažím se jí co nejvíce pomáhat se vším, co můžu. Po několika letech se její rodiče rozhodli koupit jí slepeckého psa. Všichni dohromady si vybrali zlatého retrívra Endyho.</p>

<p>Endy je strašně hodný a milý, ale bohužel z výcvikového střediska přišel téměř nevycvičený, což by se nemělo stávat! Uměl pouze podávat věci. Základní poslušnost, jako například přivolání nebo chůzi u nohy, neuměl, což je pro slepeckého psa naprosto nepřijatelné. Lucka byla dost zoufalá, protože když se ho snažila něco naučit, splašeně lítal kolem ní a štěkal. Ona, jakožto nevidící, nevěděla, kde je a co dělá, popřípadě co ničí.</p>

<p>No a protože já se již dlouhou dobu věnuji výcviku psů, rozhodla jsem se zkusit i tento druh výcviku, i když jsem si nebyla jistá, zda to zvládnu, ale touha pomoci Lucce byla silnější.</p>

<p>A tak jsem každý den o prázdninách dojížděla do Nuslí a Endyho cvičila. I nad mé očekávání, že je to zlaťák, se Enďásek velice rychle a dobře učil. Během čtyř týdnů jsem ho naučila téměř vše, co jako slepecký pes potřeboval. Správně vcházet na eskalátory, normální schody či na přechod nebo do vozů MHD. Ani chůze po rušné silnici mu již nedělala problém. Ze začátku se velice bál. Prostě a jednoduše, Endy byl skvělý žák.</p>

<p>Po necelých čtyřech měsících výcviku byl Endy plnohodnotným slepeckým psem a skvělým Lucčiným pomocníkem. Ta byla moc ráda, že jsem jí Endyho vycvičila, a já měla skvělý pocit z toho, že jsem mohla pomoct své kamarádce, která pomoc potřebovala a ocenila ji.</p>