Příběhy

<p>

Žila byla jedna malá holčička, pro přesnější určení, jí byla má sestra Adélka, zdravé, živé dítko. Nechovala se vždycky způsobně jako malá holčička, ale naopak to byl malý diblík. Často byla viděna s kluky někde na plotě v cizí zahradě, na stromech v parku, s míčem při fotbale. Hrozně ráda jezdívala na kola, zajímala se o lyžování, bruslení, ke každému sportu se uměla dobře postavit. Naše maminka trnula hrůzou, kdy se jí něco stane, kdy zase přijde s odřenými koleny nebo plná modřin. Kdyby jen zůstalo u těch malých dětských bolístek, které se stejně brzy zahojí a později se na ně stejně moc nepamatujeme!

</p>

<p>

Osud je opravdu někdy příliš krutý a hlavně dospělí se ptají: "Proč?", nebo "Za co?" V příběhu mojí malé sestřičky se taky osud určitě spletl, ale co natropil, je už bohužel nezvratné. V necelých sedmi letech Adélka onemocněla zánětem močových cest. Maminka si musela v té době odskočit na moment do práce, takže rychle ráno odnesla k lékaři moč malé Adiny a běžela něco dodělat do kanceláře. Adélku kontrolovala telefonicky, i když byla dost neklidná, musela se přeci práce dodělat! Najednou ale zazvonil telefon a dětská sestra šetrně sdělovala mamince, že hodnoty v moči nejsou v normálu a je potřeba udělat kontrolní vyšetření. To též nedopadlo dobře a bylo nutné převést Adélku na celkové vyšetření do nemocnice.

</p>

<p>

Maminka stála před problémem, jak vlastně Adélce vysvětlí, že jí veze někam do nemocnice, že to je poprvé, co bude spát někde bez ní, že jí musí uklidnit, i když sama je pomalu na pokraji pláče. Adéla se tvářila docela rozumně, ale malá slzička jí přece jen z oka ukápla. Nevím, pro koho byla tato noc horší, zda pro holčičku, kterou celkově vyšetřili, nabrali vzorky krve, moči a budili jí celou noc na další a další kontroly a nakonec jí napojili na kapačky, nebo pro maminku, která nespala celou noc a pomalu se modlila, aby jí zítra vrátili Adélku v pořádku domů, či snad pro mě. To já jsem tuto situaci nesla též velmi těžko, ale i po probdělé noci jsem musela druhý den nastoupit povinné školní docházce.

</p>

<p>

Ráno nebylo moudřejší večera, jak říká jedno staré přísloví, ale přineslo s sebou krutou a neměnnou pravdu. Adélka je diabetička. Okamžitě musela přejít na léčbu inzulínem, píchat si 4 krát denně. Neumím dobře posoudit, co se odehrávalo v hlavičce mojí malinké sestřičky, a co přímo prožívala maminka ... Nevím, jestli bych někdy zvládla zabodnout do sebe jakoukoli injekci, když se mi nemocnice a doktoři od mala příčí.

V tu dobu jsem dostala i svou malou roličku já! Po několika dnech, co Aďka strávila v ústecké nemocnici jsem se za ní jela podívat i já. Nechtělo se mi, ale pak jsem si řekla, je to přeci jen má rodina, a já se jí budu snažit pomoci se z toho dostat za každou cenu.

</p>

<p>

Se zaťatými prsty a oroseným čelem jsem vstoupila do nemocnice. Adélka seděla na posteli v prosté košilce, a v ruce žmoulala jakéhosi plyšáka, kterého jí maminka koupila. Vypadala velmi bledě, měla kruhy pod očima, a s roztomilým úsměvem mě k sobě přitiskla a dala mi pusu. V tu chvíli jsem to nevydržela, a začala jsem plakat. Při pohledu na mou maminku se mi však chtělo brečet ještě víc. Byla podvyživená, nejedla tehdy strachem i několik dní, její obličej byl zbarven žlutou barvou, a vypadala velice unaveně. A právě tehdy jsem konečně mohla pomoci, objala jsem je obě, sestru i mamku. Uvědomila jsem si, co pro mě znamená má rodina, a její zdraví. Vím, že má pomoc nedosahovala nějakých obrovských rozměrů, ale měla jsem radost, když jsem viděla ty spokojené pohledy ze strany Adiny, a maminky. A proto je teď pro mne zdraví mé rodiny to nejdůležitější na celičkém světě. Někdy někomu nepřeji, aby je tato, či nějaká jiná, ať sebemenší, nemoc postihla. Věřte mi, v tu chvíli se hroutí život nejen nemocnému, ale i jeho okolí, a tudíž i vám.

</p>