Příběhy

<p>

Začalo to tak, jak začíná spousta akcí. My, žáci 9.A Základní školy v Desné, nikdy netrpíme nedostatkem nápadů.

Událost, která se dotkla víceméně celého světa, se brzy začala řešit i v naší škole. Všichni víme, co se stalo krátce po Vánocích v jihovýchodní Asii. Vlna tsunami vzala spoustě lidí životy, domovy a práci. Krátce po tom, co se tyto události objevily ve zprávách, přišla paní učitelka s nápadem uspořádat sběr papíru. My, nejstarší žáci školy, jsme měli pomoci s touto akcí. Paní učitelka jen tak nadhodila, že můžeme vymyslet další akce. Adventní koncert. V souvislosti s těmito slovy nás napadlo uspořádat školní představení. Paní učitelka návrh zpočátku zavrhla, protože peníze, vydělané sběrovou akcí papíru, měly být odevzdány za čtrnáct dní organizaci Hand for help. I přes tento "vražedný" termín jsme začali navrhovat jednotlivá čísla představení. Máme ve třídě tanečníky, komedianty, hudebníky i techniky. Paní učitelka nám řekla, že to můžeme zkusit, ale že máme málo času. Dobře, za pokus nikdo nic přece nedá?

</p>

<p>

Nebudu příliš rozepisovat, kolik nás stálo sil všechno zařídit. Nestává se to často - asi pro velký počet žáků v naší třídě - ale všichni jsme spolupracovali. Někdo si vzal na starost program a scénář, jiní nacvičování na vystoupení. Zapojili se i žáci nižších ročníků. Po několika dnech, když začínala být vidět naše snaha a práce, to vypadalo, že akci budeme moci uskutečnit.

</p>

<p>

V tu chvíli vyvstal problém. Kde vystoupení uspořádat? Jedna spolužačka s paní učitelkou zařídily zapůjčení městského kina na jedno odpoledne. Byl to první krůček k úspěchu. Styděli jsme se, báli se trapasu na jevišti, měli jsme strach, že neseženeme věci, co budou třeba. Spolupracoval s námi i správce kina, který nám pomohl s ozvučením. Pomohl nám i pan ředitel (promítl jeden svůj film "Dítě školou povinné") a někteří členové pedagogického sboru. Krásné plakáty malovaly děti z šesté třídy. Další tiskl pan ředitel na počítači. Plakáty jsme rozvěsili v našem městečku i ve vzdálenějším okolí. Den před vystoupením jsme chodili po městě a zvali jsme lidi osobně. Příjemná byla návštěva domova důchodců. Projevil se u nich zájem vidět děti, kterým není lhostejné to, co se děje ve světě.

</p>

<p>

Nastal den D. V zákulisí si vystupující naposledy vyzkoušeli svá čísla, nervózně se vrtěli. Vystoupení mělo úspěch. I s potížemi jsme vše zvládli. Měli jsme to za sebou a bylo to perfektní navzdory času, který jsme na to měli - čtrnáct dní.

</p>

<p>

Byl to pro nás skvělý zážitek a pro mnohé i nová zkušenost. Tím to však neskončilo. O týden později přijeli zástupci liberecké organizace Hand for help pro peníze, které vybrala naše škola. Peníze předávali žáci 9.A. Byl tu starosta našeho města i jiní důležití lidé. Lidé z Liberce byli moc příjemní. Když jsme jim předávali 27 tisíc korun (získaných sběrem papíru, dobrovolnými finančními prostředky a samozřejmě výtěžkem našeho vystoupení), byla paní, která je přebírala, upřímně překvapená a moc nám děkovala. V místnosti panovalo tiché štěstí všech, kteří přispěli k tomu, aby děti v Asii byly opět šťastné. V tom okamžiku byli tiše i největší zlobičové školy. Pomohli jsme. Nejsme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás. S těmito pocity jsme ze shromáždění odcházeli. Určitě budeme rádi vzpomínat na to, co jsme dokázali: věnovat úsilí a volný čas pro získání pomoci pro lidi, kteří ji moc potřebují.

</p>