Letní soutěž s Alíkem - vítězné příběhy

Stanování s přáteli, autor: Tomáš Lukeš

Jednou jsme se s kámošem Vítkem a Davidem dohodli, že by jsme někde mohli stanovat. Měli jsme to skvěle naplánovaný ale čekala nás "velká" zkouška. Přemluvit naše rodiče. Hned co se to dozvěděli, tak to zatrhli. Tak jsem šel za dědou, který říkával, že dnešní mládež si musí vyzkoušet všechno, i když je jí teprve 11 let. Tak jsme to nakonec s dědovou pomocí usmlouvali. Sice jsme s klukama dostali asi tak 100 pravidel, co nesmíme a co musíme, ale byli jsme šťastní, že můžeme stanovat. Sbalili jsme si věci. Ani jsme to nemohli unést, kolik jsme toho měli. V batohu jsme měli různý hry, knížky, mobily, …no prostě všechno důležitý, co má správný kluk mít. Ale rodiče nám zkazili radost. Všechno potřebný nám vyhodili!! Auta, knížky a všelijaké (podle nich) "serepatičky". Místo toho nám tam dali svetry, baterku.. a aby jsme neměli hlad, tak nám zabalili svačinu a pití. Kolem 5. hodiny odpoledne jsme vyrazili. Našli jsme parádní louku jen necelých 500 metrů od našeho domu. Rodiče nám pomohli postavit stan a "zabydlet se". Zapálili jsme si oheň a opíkali jsme si buřty. Zábava se rozjela, povídali jsme si a smáli se dědovým historkám z mládí. Blížila se 9. hodina večer a rodiče se už pomalu začali zvedat. A zase nás zasypali hromadou rad a zákazů. Hlavně maminky. A já s Vítkem a Davidem jsme se usmívali a poslušně kývali hlavami. Ale ve skutečnosti to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Rodiče byli té lásky a nechali nám tam Bena. To je Davidův vlčák. Sice je to ještě štěně, ale už je pořádně veliký. My tři jsme si lehli vedle sebe a Benovi jsme "prostřeli" deku u našich nohou. Ben ale ještě nebyl unavený, tak nás všechny olízal. Po 15-ti minutové "akci“ jsme mu nařídili, aby šel na své místo. Nechtělo se mu, pravda. Dělal na nás psí oči, ale nakonec poslechl. Ještě se nám nechtělo spát, a tak jsme si povídali hororový příběhy. Třeba o krvavé Máry, která na tebe vyleze ze zrcadla; o pirátské lodi, kterou když uvidíš na vodě, tak umřeš; o jedné dívce, která straší na silnici nebo o příšeře, která na tebe vyleze z rybníka. Schválně jsem je strašil povídkami o vodě, jelikož jsme u vody byli. A podařilo se mi to! Třásli se jak osiky. Před spaním jsme ještě pustili Bena udělat svou potřebu a pak jsme šli spát... Probudil jsem se něco po 1 hodině (ráno). Chvíli jsem kouklal do blba a pak jsem hladil Bena. Po chvíli se probudili i kluci. Musel jsem na záchod, ale oni mě přemlouvali ať tam nechodím, že na mě vyleze příšera z rybníka. Neposlouchal jsem je a jen jsem se zasmál. Pak jsem si řekl, že si z nich vystřelím. Vylezl jsem ze stanu a 5 minut byl ticho. Pak jsem vlítl do stanu jak tornádo a začal jsem ječet. Oni byli vyděšení a pořád se mě ptali, co je a co jsem viděl. Já jsem jen rychle dýchal a měl jsem v očích strach. Pak jsem jim řekl,že jsem viděl na rybníku pirátskou loď a že umřu. Oni začali vyšilovat a tulit se k Benovi. Ten chudák nevěděl, co se děje. Už jsem to nevydržel a vybouchl jsem smíchy. Kluci po chvíli pochopili, která bije a urazili se, jelikož jsem si z nich vystřelil. Ale zlobili se jen 10 minut. Pak se tomu začali smát taky. Usínali jsme s veselou náladou, ale já jsem moc usnout nemohl. Něco mi říkalo, že kdybych usnul, změškal bych něco důležitýho... Blížila se 3. hodina a já pořád neusínal. Najednou začal Ben kňučet. Já to pochopil. Chce jít na záchod. Tak jsem ho pustil ven a nechal mu otevřený stan. Myslel jsem, že utekly asi tak 3 minuty ale uplynula čtvrthodina. Vylezl jsem ze stanu a volal na Bena. Tohle nebylo normální, Ben by se už dávno vrátil.. Uslyšel jsem něco jako štěkání a vytí z nedalekého lesa. Ale nechtěl jsem tam jít sám. Tak jsem vzbudil kluky. Davida jsem nemohl zbudit, spal strašně tvrdě ale Vítka jsem po chvilce vzbudil. Ale nebylo mi to nic platný jelikož prohlásil, že nikam nejde. Tak jsem musel vyrazit sám. Vzal jsem si baterku a šel jsem. Nebudu lhát. Bál jsem se a jak! Byl bych blázen, kdybych se nebál. Ale Bena jsem musel zachránit. Šel jsem až do lesa. Rvalo mi srdce, když jsem slyšel Benovo kňučení. Našel jsem ho celkem lehce. Když jsem viděl, co se mu stalo... Ocas mu uvízl v pasti na srnky (nebo co to bylo). Snažil jsem se ji otevřít. Šlo to těžko. Dokonce jsem schytal od Bena pár kousanců, ale nebral jsem mu za zlé. Chápal jsem co teď prožívá. Jeho kousance celkem bolely, ale snažil jsem se na ně nemyslet. Po chvíli jsem ho vysvobodil. Ocas měl zakrvácený. Nesl jsem ho ke stanu, kluci byli vzhůru. Vítek Davidovi všechno řekl. Byl jsem na ně naštvaný, jelikož mi nepomohli. Obvázal jsem Benovi kolem ocasu jedno plátěný tričko. Nevím,připadalo mi to správný a šel jsem s ním domů. Davida s Vítkem jsem tam nechal.. Celou cestu jsem Bena utěšoval slovíčkama jako např: Neboj, všechno bude dobrý... Myslel jsem si, že Ben ztratil vědomí, tak jsem přidal na kroku. Za chvíli jsem byl doma. Máma jen spráskla ruce a Bena nějak "ošetřila". Maminka na mě poznala, jak moc se bojím. Nedělám to často, ale vyplakal jsem se jí na rameno. Ona mě ujistila, že všechno bude O.K. Tu noc už jsem nespal ve stanu ale doma. Ležel jsem v posteli s Benem a poslouchal jsem jeho dech. Pořád ho hladil - do té doby než jsem usnul a on mi krátce před mým usnutím olízl tvář, jako dík (podle mě), že jsem ho zachránil. Uvědomil jsem si, že mám Bena hodně rád... Bylo mi jedno, jestli se kluci tu noc beze mě báli. Celý týden jsem se s nimi nebavil, jelikož jsem nechápal, jak ho mohli nechat ve štychu...

Čištění přírody a pomoc Salemovi, autorka: Tereza Syslová

Když jsme (moje kamarádky Zuzka, Janča, Markétka, Lucka a já) jednou jely na kolech kolem malé lesní studánky a chtěly se z ní napít, protože tam byla vždy nejčistčí voda, tak jsme zjistily, že studánka je strašně špinavá. Bylo v ní moc bahna, listí a co hůř, pet lahve a konzervy. Jak to lidé mohou udělat.? S kamarádkama jsme se rozhodly, že ji vyčístíme. Sundala jsem si rukavice na kola a rukama jsem začala vyndávat bahno a listí. V lese se válela igelitka, tak jsme do ní naházely konzervy a pet lahve. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk, ale holky ne. Nechala jsem je čistit a šla se tam podívat. Měla jsem trochu strach, ale kdybych se podívat nešla, bála bych se víc. Nic jsem nenašla, ale když jsem se vracela, na zemi ležela malá veverka. Chudinka asi spadla ze stromu. Rozhodla jsem se, že zavolám kamarádky a nějak jí pomůžeme. Holky okamžitě přiběhly a hned jsme se začaly domlouvat, co s ní uděláme. Já jsem řekla, že s ní nesmíme moc hýbat, co kdyby měla něco zlomeného. Opatrně jsme ji přesunuly na moji mikinu a zabalily ji. Jedna z kamarádek zavolala svému taťkovi, který je ochránce přírody a on hned přijel k nám a veverku si odvezl. Týden jsme se o ní bavily a kamarádka říkala, že se hodně rychle uzdravuje. Po pár dnech mi Zuzka zavolala, že jdou veverku vypustit zpátky do přírody a jestli nechci jít s nimi. Jasně že jsem šla. Salem - tak jsme veverku pojmenovali - se nejdřív bála, ale pak se rozběhla, vylezla na strom a už byla šťastná. Tak jsme pomohly přírodě a Salemovi.

Skvělé prázdniny, autorka: Marie Barkmanová

Letos již třetím rokem se spolu s dalšími mladými snažíme pomáhat dětem. Tento rok jsme pomáhali ve Stráži pod Ralskem, loni a předloni ve Cvikově. Celé prázdniny ve 4 turnusech se ve vybraných městech scházejí mladí lidé a snaží se vyplňovat místním dětem, které se nudí, volný čas. Řeknete si, to mohli jet na tábor a měli by to podobné. Ale toto není tábor! Každý den docházejí na faru a při špatném počasí jsme tam, a když je hezky, jdeme s nimi ven. Se starostou či starostkou města se mohou domluvit různé výjimky, jelikož i ona je velmi ráda, že se děti nebudou poflakovat po městě, rozbíjet věci, kouřit a kdovíco ještě. Letos se nám podařilo domluvit si školní hřiště, za které se normálně platí 1 000,- Kč za celou plochu. Děti však vůůbec nic neplatí. V 9 ráno často nedočkavě zvoní a buší na faru a v půl 12 je zase posíláme domů na oběd. Mezi tím probíhají různé hry. Stejně tak i odpoledne od 14 do 17 hodin. Kromě hraní her, pořádáme i diskotéky, táboráky, bojovky, výlety, hrajeme divadlo, ale hlavně utužujeme vztahy mezi místními dětmi a vytváříme nová přátelství. Tato naše aktivita však není jen pro děti! :) Letos k nám přišla i babička mongolských dětí, takže jsme to měli takové mezinárodní. :) Na mém turnuse se objevilo 8 mladých. :) Nyní jen doufat, že tuto akci budeme moci zorganizovat znovu za rok. :)

Záchrana mladšího kamaráda, autorka: Lenka Vichová

Jednou jsme si já (Lenka) a mých 5 kamarádů vyšli ven na procházku. Krásně svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli, že půjdeme k řece. Když jsme k řece došli, tak jsme se svlékli do plavek a šli se koupat. Moc jsme se bavili. Jednoho z mých kamarádů – Lukyho – napadlo, že bychom se mohli potápět. Všichni souhlasili. Potápěli jsme se přibližně půl hodiny a jeden z mých kamarádů (Honzík) se rozhodl, že si zahrajeme vodní bitvu. Při hře ale Patrik shodil Honzíka do vody a Honza se nenadechl a začal se topit. Rychle jsme ho vytáhli z vody a položili jsme ho na břeh. Špatně se mu dýchalo a nikdo neměl u sebe mobilní telefon. A nejbližší město bylo vzdálené necelý 1 km. Dva z mých kamarádů běželi do města půjčit si telefon, aby zavolali záchrannou službu. My jsme se z něj mezitím snažili vypumpuvat vodu. Moc nám to nešlo, ale aspoň trochu mu to pomohlo. Záchranná služba přivezla i dva moje kamarády. Lékaři Honzíkovi pomohli, ale ještě 5 dní byl v nemocnici na pozorování. Byli jsme moc rádi, že jsme Honzíka společně zachránili a do řeky jsme už chodili méně a většinou s rodičema. Honzík se uzdravil a zase s námi chodil ven. Já jsem Honzíka měla moc ráda a on mě taky, tak spolu začali chodit a chodíme spolu do teď. Příběh se stal 6. 7. 2011.

Nahoru